Transcendentální dedukce ve 2. vydání Kritiky čistého rozumu

Kant si uvědomil, že jeden z nejdůležitějších a nejzávažnějších problémů teorie poznání spočívá ve vykázání vztahu našich apriorních, tj. ze zkušenosti neodvozených a ji předcházejících pojmů k předmětům této zkušenosti. Tedy problém, jak se vztahuje např. pojem substance, ať už bude definován jakkoliv, k mnou v mém vědomí prožívanému předmětu. Tento problém Kant ve srovnání s předchozí tradicí, ať již britskou či kontinentální, ještě vyostřil svým striktním rozlišením mezi smyslovostí a rozvažováním na začátku transcendentální logiky ?Kritiky čistého rozumu?. Následně se jej Kant pokouší řešit v téže knize, v kapitole o dedukci čistých pojmů rozvažování ? kategorií. V této kapitole jde o vykázání vztahu kategorií k jevícím se předmětům, a sice na základě analýzy struktur zakoušející či prožívající mysli. V tomto smyslu je Kantova analýza rovněž příspěvkem k teoriím subjektivity, a to příspěvkem významným, neboť formuluje nový typ teorie subjektivity, který lze s Kantem označit jako transcendentální. Kantovo řešení naznačeného problému bude předmětem úvah v semináři, a to na základě interpretace textu dedukce, jak jej Kant zformuloval nově pro druhé vydání ?Kritiky čistého rozumu? z r. 1787.

Literatura:

I. Kant, Kritika čistého rozumu, přel. J. Loužil aj., Praha: Oikoumenh 2001. Dedukce, kategorie, sebevědomí. O hlavním důkazu Kritiky čistého rozumu, vyd. J. Chotaš a J. Karásek, Praha: Oikoumenh 2002.