A) Skeletová přednáška: Dynamický koncept subjektivity

Jako dynamický budeme označovat takový koncept subjektivity, který nevykazuje v analýze jen její jednotlivé konstitutivní momenty ve vzájemném statickém – fixním, nehybném – vztahu, ale ve kterém jde spíše o to ukázat jejich pohyb. Nakolik není tento pohyb pouhou oscilací, implikuje vývoj; není pouhou oscilací mezi body A a B, nýbrž je teleologickým pohybem, který lze aristotelsky pojmout jako uskutečňování potencialit. Tuto systematickou perspektivu budeme sledovat v historickém kontextu novověké filosofie. Descartes sice odhalil apodiktickou evidenci „ego cogito“, ale teprve Leibniz připadl na myšlenku, že subjektivitu je třeba uchopit pomocí pojmů „síly“ (vis) a „entelechie“. Základní pohyb monády, o kterou zde jde, je ryze imanentní a spočívá v apercipování jejích vlastních stavů. Tento pohyb monády má přitom jako svůj úběžník její zdokonalování. Monáda je tak dynamickým celkem, který směřuje k realizaci svého imanentního telos. Naznačená Leibnizova monadologie dochází svého dalšího rozvinutí ve Fichtovu pojmu „dějin sebevědomí“, avšak s tím základním rozdílem, že Fichtova monáda má „okna“, která si sama otevírá, tj. k jejímu konstitutivnímu momentu patří vztah k vnějšku. Z toho plyne, že Fichtovu monádu je třeba pojmout tak, že se konstituuje na základě střetu dvou základních sil, odstředivé směřující do vnějšku a dostředivé, která vnějšek internalizuje. Je zřejmé, že za touto proměnou v pojmu monadické subjektivity u Fichta stojí Kantova koncepce subjektivity, která sice rovněž vykonává základní pohyb apercepce, avšak pokud se přitom má jednat o zkušenostní pohyb, je pohyb apercepce internalizací vnějšku. Fichtova koncepce se pak jeví jako syntéza Leibnizovy monadologie a Kantova apercipujícího „ego“ a bude jí věnována v přednášce hlavní pozornost.

 

Literatura bude uváděna v průběho přednášky.             

 

B) Skeletový seminář: četba Kantova spisu „Träume eines Geistersehers“ z r. 1766

Vnějškově vzato představuje tento spis diskusi se švédským okultistou a mystikem, Emanuelem Swedenborgem. Vnějším podnětem k jeho sepsání byly „podivuhodné“ události, které se vzpírají rozumovému vysvětlení, avšak jsou doloženy očitými svědky. Kant o nich zpravuje v jednom dopisu, jehož datace je předmětem sporu, slečnu Charlottu von Knobloch. Systematicky vzato jde však o zkoumání pojmů ducha (Geist), duše (Seele), světa materiálního, smyslového a inteligibilního, a jejich podmínky.

Literatura:

I. Kant, Träume eines Geistersehers erläutert durch Träume der Metaphysik, Werke, vyd. W. Weischedel, sv. II.

(K dispozici bude i zastaralý český překlad).