Filosofie, literatura, poetika
Martin Pokorný, Ph.D.

I. semestr

Kurz představuje hlavní průsečíky filosofického myšlení a básnické či literární tvorby v období od antiky po romantismus, a
to na polích literární sebereflexe či literární teorie, teorie interpretace a hermeneutiky, filosofické estetiky, filosofické
psychologie, rétoriky, etiky a politické teorie.

I. Role a koncept autora a vypravěče
Role autora je filosoficky či teoreticky tematizována především v různých verzích nauky o básnické či prorocké inspiraci;
podněty dané klasickými a pozdně antickými prameny doznaly na prahu středověku změn především pod vlivem jednak
"arabských" nauk o odloučeném intelektu, jednak teoretického rozpracování role biblických autorů. Tradice řecké i římské
rétoriky rýsuje obraz řemeslníka-umělce slovního projevu a řeší vztah této stránky k jiným aspektům rétorovy osobnosti;
zajímavý protipól poskytuje nauka z pojednání Peri hypsús. Konečně pak Augustinova Vyznání staví do centra pozornosti
roli vypravěče - "před textem" i "v textu".
Tematické okruhy:
- múzičnost, inspirace, vize, zjevení, božské šílení: enthousiasmos a mania u Platóna, vřazení do širšího kontextu (Homér a
Hésiodos; pseudo-Longínos), pozdější varianty platónského pojetí (pozdní středověk a renesance, romantismus)
- vize a receptivita fantazie: Macrobius a role snu ve středověké literatuře, filosofická psychologie proroctví, předobraz
starozákonních proroků a Dante, středověké a barokní vize, ukáznění fantazie u Ignáce z Loyoly
- "technicita" a rétoričnost: vybrané sondy zvl. z římské a renesanční literatury
- sebeproměna vyprávěním: Augustinus, Dante, Montaigne

II. Smysl litery a smysl textu
Snaha o odhalení "skrytého smyslu" a případně vypracování systematické metodiky pro toto počínání je typickým
fenoménem na přechodu kultur: příkladem je vztah Platóna k mýtu, vztah novoplatoniků k Homérovi, vztah středověku k
Vergiliovi. Od pozdní antiky je navíc důležitým vzorem vztah Nového zákona ke Starému. Vedle toho má alegorie či
alegorizace svou sémanticko-rétorickou genezi (Aristotelés, Quintilianus). Naznačené proudy docházejí jistého teoretického
sjednocení již u Órigena a Augustina, vyvrcholením ve sféře literární tvorby pak jsou autoři jako Dante, Spenser či Blake.

III. Ontologie a epistemologie literárního díla
- ontologie krásna; krása věci a krása kosmu; krása a organičnost; objektivita a subjektivizace krásy; krása a dokonalost
- mimésis/reprezentace; ontologie nápodoby u Platóna a v platonismu a možnosti jejího překonání; pravdivost a klamnost
mimetické entity


IV. Jednání a charakter
Filosofická antropologie, etika a teorie politiky je důležitým pramenem především dramatu (jakožto žánru, v němž - lze se
domnívat - vystupuje dialektika jednání a charakteru nejvíce do popředí). Jako reprezentativní ukázky mohou posloužit
dramatika římská (zvl. Seneca) i alžbětinská a jakobinská (Shakespeare, Jonson ad.).
Tematické okruhy:
- emoce, sebekontrola, exces; charakter a letory; parodie, komika, grotesknost; hellénistické školy a jejich vliv
- čin a svoboda, rozhodování a osud; tragičnost, naděje, spása
- literatura a epideiktická rétorika, chvála a hana. výchovná role literatury, politická role literatury

V. Umění, přirozenost, kosmos
Pozornost zaslouží také souvislost literární tvorby s filosofií přírody, a to jak v chápání autora či díla (prizmatem nauky o
plození, metafyziky světla či metafyziky astrálních účinků), tak na tematické rovině (obludné, zvláštní, výjimečné, exotické).