Platón a Arisotelés: concordia discors

Plato and Aristotle: concordia discors

 

Anotace

Zdá se, že stará otázka po vztahu mezi Platónem a Aristotelem je vůbec nejvýznamnější hermeneutickou otázkou, kterou si zájemce o antickou filosofii klade – naše chápání vztahu učitele a žáka je systematicky vztaženo k našim očekáváním ohledně toho, jaké poznatky moderním čtenářům může antická filosofie zprostředkovat. Je zřejmé, že má-li dnes ještě vůbec být pozdvihnut nárok klasické antické filosofie stát se zdrojem inspirativních náhledů pro novejší epochy, nemůžeme o ní přemýšlet pouze v pojmech myšlenkových obratů, vývoje a překonávání méně rozvinutých myšlenek pokrokovějšími tezemi. Nesmíme však ani přehlížet intuici skrytou v prastaré výkladové tradici odmítání platonizace Aristotela (Alexandros z Afrodisiady) a rozvíjenou rovněž novějšími směry (novotomismus, fenomenologie) o neredukovatelné hodnotě rozdílnosti (autorů, tezí i věcí). Naší snahou bude projít některá klíčová místa spisů obou autorů, na nichž bude možné předvést základní systematické složky jejich nauky (položení metafyzické otázky, nauka o principech, ontologicko-pojmová stuktura celku, problém eidos, kosmologie, problém poznání a duše, zdatnosti a polis), a to v jednotě jejich působnosti (Gadamer) a zároveň v plodném kritickém odstupu nezastřeném systematizačním nutkáním (Aubanque, Kullmann). Pokusíme se Aristotelovu kritiku jeho učitele vidět sice jako myšlenkový obrat, avšak provedený v šíři učitelova záběru (Stenzel) a na jím vytčené půdě, tj. v kontinuu vývojové linie Sókratés – Platón – Aristotelés (Dirlmeier; Krämer). Pouze vyhneme-li se dvěma naznačeným interpretačním krajnostem (vývojová teze a platonizující systematizace), můžeme naplnit onen hermeneutický úkol a rozvinout jak cit pro respekt ke vzájemným rozdílům, tak i vizi jednotného zaměření.

 

Podmínky atestu

Atestací k přednášce je komisionální zkouška z antické filosofie.

 

Primární literatura

Platón, Protagoras; Faidón; Ústava; Parmenidés; Sofistés; Politikos; Timaios; Zákony

Aristotelés, Kategorie; Metafyzika; Fyzika; Etika Nikomachova; Politika

 

Sekundární literatura

Aubanque, P., Rozumnost podle Aristotela, Praha 2003.

Barnes, J. (vyd.), The Cambridge Companion to Plato, Cambridge 1995.

Düring, I., Aristoteles, Heidelberg 1966.

Gadamer, H.-G., Idea Dobra mezi Platónem a Aristotelem, Praha 1994.

Gaiser, K., Platons Ungeschriebene Lehre, Stuttgart 1963.

Guthrie, W. K. C., A History of Greek Philosophy, Cambridge 1962-1978.

Kahn, C. H., Plato and the Socratic Dialogue, Cambridge 1996

Kraut, R. (ed.), The Cambridge Companion to Plato, Cambridge 1992.

Krämer, H.-J., Arete bei Platon und Aristoteles, Heidelberg 1959.

Krämer, H.-J., Plato and the Foundations of the Metaphysics, New York 1990.

Patočka, J., Aristotelés. Přednášky z antické filosofie, Praha 1994.

Rapp, Ch., Aristoteles. Metaphysik. Die Substanzbücher (Z, H, Θ), Berlin 1996.

Reale, G., A History of Ancient Philosophy, New York 1990.

Reale, G., Platón, Praha 2005.

Rezek, P. (vyd.), Dialog, vědění, orientace, Praha 1992; Epagogé a epistémé, Praha 2004; Idea a třetí muž, Praha 1993; Idea, hypotéza a otázka, Praha 1991; Jednotliviny a individualni formy, Praha 1991; Spravedlnost jako zdatnost, Praha 1996.

Ricken, F., Antická filosofie, Olomouc 20022.

Ross, W. D., Aristotle, Oxford 1923.

Ross, W. D., Introduction, in: Aristotle’s Metaphysics, Oxford 1924.

Zeller, E., Die Philosophie der Griechen in ihrer geschichtlichen Entwicklung, Darmstadt 20066.