Filosofie člověka (ZS a LS 2007/2008)

Mgr. Václav Němec Ph.D.

 

Anotace:

Kurs je určen především pro studenty nefilosofických oborů FF UK. Jeho cílem je zprostředkovat studentům elementární postupy filosofického myšlení, jež umožňují kultivovat a rozvíjet ono celkové porozumění sobě, světu a svému místu v něm, které je vlastní každému člověku a které předchází veškerému odbornému vědeckému poznání. Přednášky přibližují filosofické myšlení na příkladu řešení konkrétních filosofických otázek, jež spadají do oblasti filosofické antropologie, tj. filosofické disciplíny, která se ve svém tázání zaměřuje na člověka jako takového a která se snaží kriticky reflektovat a vyhodnocovat dílčí poznatky speciálních věd o člověku. Témata přednášek jsou koncipována tak, že z různých hledisek objasňují specifičnost lidské existence a postihují její bytostné rysy. Kurs zároveň umožňuje seznámení s myšlenkami a koncepcemi řady významných myslitelů zejména dvacátého století, a to nejenom představitelů filosofické antropologie, ale též filosoficky erudované teoretické biologie, fenomenologie, filosofie existence, personalismu, a dalších autorů, kteří přispěli k projasnění záhady, jíž je člověk sám sobě. Požadavky ke zkoušce Celý dvousemestrální kurs je zakončen zkouškou v letním semestru. Zkouška proběhne formou ústního pohovoru. Předpokladem úspěšného absolvování zkoušky je osvojení látky, která bude vyložena v rámci přednášek, a nastudování alespoň jedné knihy z níže uvedeného seznamu doporučené literatury, která bude rovněž předmětem rozhovoru u zkoušky (pokud má zvolený titul méně než sto stran, je požadováno nastudování alespoň jednoho dalšího titulu).

 

Okruhy otázek ke zkoušce

 1. Obraz člověka v mýtu a náboženství I: filosofické a před-filosofické výklady člověka („implicitní antropologie“ podle M. Landmanna); funkce mýtu v archaických společnostech; specifické vyjadřovací prostředky mýtů: mýtus jako „vyprávění o původu“; mytická kategorie „praminulosti“; příklady mýtů a jejich pojetí světa a člověka: babylónský mýtus Enúma eliš a jeho interpretace; starozákonní mýty o stvoření světa a člověka, „adamovský mýtus“ o prvotním pádu a jejich interpretace; srovnání obrazu světa a člověka v babylónských a starozákonních mýtech.

2. Obraz člověka v mýtu a náboženství II: vyjadřovací prostředky mytických a náboženských textů: lingvistický pojem „symbolu“ (P. Ricoeur); jednoznačnost a víceznačnost v jazyce; rozdíl mezi mytickými a náboženskými texty; „pravdivost“ vědeckých výpovědí a problém pravdivosti mytických a náboženských textů: pluralita „řádů pravdivosti“.

3. Co je filosofie I: příbuznost mýtu a filosofie; vyjadřovací prostředky v mýtu a náboženství a specifické prostředky filosofického myšlení: symbolický jazyk mýtů a filosofické pojmy; vznik pojmového myšlení ve starém Řecku; pojmové myšlení a sókratovská otázka; Sókratovy metody vedení rozhovorů; témata sokratovských rozhovorů; vztah filosofického tázání a odborného vědění; příklady sókratovských rozhovorů (Lachés, Euthyfrón); sókratovská otázka, pojem a idea; otázka po „bytnosti“ a definice; specifičnost filosofických témat a problém otázky po „bytnosti“ ve filosofii.

4. Co je filosofie II: pojem filosofie podle Platónovy Obrany Sókrata; „moudrost“ (sofia) a její obsah: „nejpodstatnější otázky“ lidské existence; problém pozitivního vědění o „nejpodstatnějších otázkách“ a sókratovské vědění nevědění; negativně-kritický (elenktický) a pozitivní (protreptický) aspekt sókratovské filosofie; probuzení od nefilosofického k filosofickému způsobu myšlení: překonání iluze zdánlivého vědění o „nejpodstatnějších otázkách“ jako počátek filosofického tázání; filosofie jako „úsilí o dosažení ctnosti“ a „péče o duši“.

5. Filosofická antropologie: téma člověka ve starší filosofické tradici a vznik filosofické antropologie ve 20. století; „antropologický obrat“; příčiny „antropologického obratu“; základní otázky filosofické antropologie; problém poznání člověka; vědecké a filosofické poznání člověka; riziko vědeckého redukcionismu.

6. Živočich a jeho „osvětí“ podle J. von Uexkülla: osvojování prostředí živočicha; pojem „osvětí“: „vnímané znaky“, „způsobené znaky“ a „funkční kruh“; „osvětí“ a „významy“; „osvětí“ a instinkty; „osvětí“, morfologická stavba a biologická specializace živočichů; strnulost instinktů a uzavřená struktura „osvětí“; pluralita osvětí a jejich prolínání.

7. Místo člověka v kosmu podle Maxe Schelera I: formulace programu filosofické antropologie u M. Schelera; stupňovitá stavba skutečnosti podle M. Schelera: anorganické jsoucno a biopsychická oblast; vnitřní a vnější stránka skutečnosti; různé stupně psychických schopností a forem života: „pocitové puzení“ a vegetativní život; zvířata a instinkty, asociační paměť; praktická inteligence; problém „zvláštního postavení“ člověka.

8. Místo člověka v kosmu podle Maxe Schelera II: život a duch jakožto nový princip skutečnosti; člověk jakožto duchovní osoba; duch a redukce instinktů; vázanost živočicha na osvětí a otevřenost člověka vůči světu; specifické akty duchovní osoby; kognitivní akty: poznání předmětů, sebepoznání a vědomí jednotného prostoru a světa; emocionální akty: hodnoty jakožto „předmětné koreláty“ emocionálních aktů; hodnoty a „statky“; hierarchie hodnot a akt „upřednostňování“; cítění, upřednostňování a láska; láska a osoba; bezmocnost ducha a vitální energie; „oživování ducha“ a sebeuskutečnění božství v procesu světa.

9. Biologická nedostatečnost člověka podle A. Gehlena: Gehlenova kritika Schelera a Gehlenův vlastní program filosofické antropologie; člověk jako „nedostatková bytost“ (Mangelwesen): biologická nespecializovanost a redukce instinktů u člověka; „otevřenost světu“ jako zatížení; zatížení a zproštění zátěže: „jednání“ (Handlung); jednání v protikladu k chování živočichů; jednání a kultura; jednání a technika: technika jakožto kompenzace biologické nespecializovanosti; jednání a instituce: instituce jakožto kompenzace absence instinktů; stabilizace a kultivace lidského chování prostřednictvím institucí; různé typy institucí; schematizace jednání prostřednictvím institucí a svoboda a jedinečnost lidské osoby.

10. Člověk jako animal symbolicum podle E. Cassirera: „substanciální“ a „funkcionální“ definice člověka; „osvětí“ živočicha a bezprostřední vztah ke skutečnosti; zprostředkovaný vztah ke skutečnosti a systém symbolů; člověk jakožto animal symbolicum; kultura jakožto systém symbolů; pojem symbolu podle E. Cassirera: „smyslový substrát“ a „ideální význam“; symbol jakožto zpřítomnění nepřítomného; typy symbolů a symbolického jednání; afektivní výrazy, signály a symboly; jazyk jakožto symbolický systém.

11. Člověk jakožto homo ludens podle J. Huizingy a E. Finka: hra jako elementární forma kulturního jednání; specifičnost lidské hry podle E. Finka; rituál jakožto základní forma hry: význam rituálů v životě archaických společností; základní strukturální momenty hry: herní obec, pravidla, hračky; rozdvojení skutečnosti: svět hry a magický prostor imaginárního; charakter a význam imaginární dimenze hry; hra jako zpřítomnění celku světa; hra jako uskutečnění otevřenosti světu a vztahu k celku skutečnosti; význam všedního a posvátného v kultické hře; hra jakožto výklad a udělování smyslu; hra a imaginace.

 

Doporučená literatura

H. Arendtová, Vita activa, Praha 2007.

Bolest a naděje. Deset esejů o osobním zrání, vyd. J. Němec, Praha 1990.

M. Buber, Já a Ty, Praha 2005.

M. Buber, Problém člověka, Praha 1997.

E. Fink, Oáza štěstí, Praha 1992.

M. Heidegger, Bytí a čas, Praha 1996.

J. Lacroix, Smysl člověka, Praha 1970.

P. L. Landsberg, Zkušenost smrti, Praha 1990.

E. Lévinas, Totalita a nekonečno, Praha 1997.

G. Marcel, K filosofii naděje, Praha 1970.

J. Patočka, Tělo, společenství, jazyk, svět, Praha 1995.

J. Patočka, Věčnost a dějinnost, Praha 2007.

P. Ricoeur, Filosofie vůle I: Fenomenologie svobody, Praha 2001.

J. P. Sartre, Vědomí a existence, Praha 2006.

M. Scheler, Místo člověka v kosmu, Praha 1968.

M. Scheler, O studu, Praha 1993.

P. Teilhard de Chardin, Místo člověka v přírodě, Praha 1993.