 Předchozí anotace |
Rozvrh 2003/04 | Další anotace |
Vladimír
MIKEŠ a Štěpán ŠPINKA: Platón - jméno a řeč (LS)
Cílem kursu je uchopit jádro Platónových úvah o povaze a funkcích jména a řeči. Základním textem, který poslouží jako osa kursu, bude dialog Kratylos. Interpretace jednotlivých argumentačních okruhů budou zasazeny do souvislosti relevantních témat diskutovaných v jiných dialozích. Na základě vybraných kratších textů bude Platónova sémantika srovnána s teorií vztahu smyslově vnímatelného světa k světu ideovému, bude vyložena úloha řeči v Platónově koncepci poznání a bude objasněno Platónovo pojetí řeči, které její metodologickou funkci zakládá. Ve všech těchto problémových okruzích bude sledováno, jakou roli pro jejich pochopení a sjednocení mají napříč procházející motivy duše a nápodoby - mimése.
Součástí každého sezení bude společná četba a interpretace vybraných pasáží Platónových dialogů. Vzhledem ke svému zaměření, které se úzce dotýká ontologických a epistemologických otázek, na něž Platón hledal odpověď v průběhu celé své tvorby, by kurs měl být vhodný i jako uvedení do Platónovy filosofie.
Sylabus:
1. Úvod
2. Kratylos 383a-390e: přirozený vztah jmen a věcí
3. Kratylos 390e-427d: jméno – projev jsoucnosti; etymologie; prvotní jména
4. Kratylos 427d-435d: kritika teze o projevování jsocnosti jménem
5. teorie idejí: vztah ideového ke smyslovému a jeho problematičnost
a) útěk do řeči: ideje jako příčiny – neviditelné ve viditelném – rozumové x smyslové (Faidón)
b) vztah ideového a smyslového: účast a nápodoba
c) kritika metafor účasti a nápodoby (Parmenidés)
d) anamnése
6. Kratylos 435d – ad finem: argument proti věrohodnosti a nutnosti poznání z jmen, argument proti všebecnému toku
7. poznání pomocí logu: útěk do řeči (Faidón) – hypotetická dialektika
8. diairetická dialektika
9. přirozenost řeči (Sókratův sen v Theaitétovi)
10. přirozenost řeči (prostupování rodů v Sofistovi)
11. Kratylos: výklad argumentů o pravdivosti jmen
12. Tiamaios: řeč a světová duše – vztah smyslového a ideového
Výklady o útěku do řeči a dialektice (6. a 7. část) se budu snažit sjednotit na základě teze, že jde o metodu, která vyrůstá z reflexe na řeč.
Základní literatura:
• Kratylos, Faidón, Parmenidés, Sofistés, Theaitétos, Timaios
Atestace:
Zápočet bude udělen za recenzi jednoho z článků uložených ve složce v knihovně:
• Heitsch, E., Platons Sprachphilosophie im „Kratylos“, Hermes 113, 1985, s. 44-62;
• Kahn, Ch. H., Language and Ontology in the Cratylus, Phronesis Suppl. 1, 1973, s. 152-176;
• Robinson, R., A Criticism of Plato`s Cratylus, in: op. cit., s. 118-138;
• případně kapitoly „Tous les noms sont justes“ z knihy V. Goldschmidta.
Zkouška bude zahrnovat interpretaci pasáže dialogu Kratylos a otázku ze sekundární literatury, předpokládající znalost jedné z následujících knih:
• Barney, R., Names and Nature in Plato`s Cratylus, New York 2001;
• Goldschmidt, V., Essai sur le „Cratyle“, Paris 1982;
• Rehn, R., Der Logos der Seele, Hamburg 1982
Recenze nechávejte na sekretariátu v přihrádce dr. Špinky. Termín zkoušky.
Josef MOURAL: Starší
novověká filosofie (ZS)
Anotace:
Jednosemestrový kurs pro začátečníky a mírně pokročilé. Má poskytnout
celkový obraz o novověké filosofii 17. a 18. století, se zvláštním
přihlédnutím k filosofii René Descarta. Spolu s jednosemestrovým kursem
J. Hilla (který je vypsán pro jarní semestr a zaměřen na Locka a
Leibnize) a příslušnými četbami tvoří tento kurs letošní podobu
základního (tzv. skeletového) kursu ke starší novověké filosofii (č. 112
a 212 studijního plánu).
V 19. a 20. století se na předkantovskou novověkou filosofii často
pohlíželo prismatem sváru mezi empirismem a racionalismem (tento svár
údajně vyřeší Kant, když si od každého z obou směrů vezme, co je třeba).
Tradičně se pak výklad filosofie tohoto období opírá o představu dvou
trojčlenných týmů: racionalisty reprezentují Descartes, Spinoza a
Leibniz (do širšího výběru patří ještě Malebranche a Wolff), empiristy
Locke, Berkeley a Hume (v širším výběru dále Bacon a Hobbes). Velkými
tématy dobové filosofie jsou pak údajně především problematika poznání a
problematika povahy mysli a jsoucna.
Jsou dnes známy dobré důvody, proč toto výkladové schema odmítnout jako
neuspokojivé. Během kursu se tedy v první řadě pokusíme získat
přiměřenější celkový obraz o studované epoše, na jeho pozadí se ale
nicméně budeme věnovat nejvíce právě oněm nejznámějším učebnicovým
postavám, které i po odmítnutí nesprávného výkladového schematu
zůstávají předními mysliteli své doby. Na prvém místě zaměříme pozornost
na domnělého zakladatele novověkého myšlení René Descarta (jehož
Meditace o první filosofii budou také tématem četby ke kursu).
Učebnice:
• RÖD, Wolfgang. Novověká
filosofie I. Praha : Oikoymenh, 2001
(pro srovnání a doplnění případně též Coreth-Schöndorf a vybrané pasáže
z učebnic novověké filosofie jako Falckenberg, Windelband, Höffding či
Scruton).
Primární literatura: viz
požadavky k souborné
zkoušce z novověké filosofie.
Josef MOURAL: Starší
novověká filosofie - četba (Descartes: Meditace)
- ZS
Meditace o první filosofii (1641) René Descarta jsou jedním z nejznámějších a nejčastěji studovaných textů celých dějin filosofie. Budeme s nimi pracovat ve dvou skupinách: v jedné (vhodnější pro začátečníky - A) se budeme věnovat především podrobné četbě a výkladu samotného Descartova textu, ve druhé (vhodnější pro mírně pokročilé - B) se podíváme i na některé související texty a směrodatné interpretace (a bude v ní o něco více místa pro studentské referáty).
Znalost latiny není vyžadována (budeme vycházet z nového českého překladu). Účastníci by pokud možno měli mít začátkem semestru přečtený celý základní text Meditací.
Josef MOURAL: John
Searle a ontologie civilizace
Jednosemestrový kurs (magisterský nebo výběrový) pro středně pokročilé. Hlavním tématem je Searlova „ontologie civilizace“ (Colin McGinn), vyložená v jeho The Construction of Social Reality (1995) a v následující diskusi. Pro uvedení do tématu budou ale diskutovány rovněž další Searlovy texty, zejména jeho shrnující článek o analytické filosofii „Contemporary Philosophy in the United States“ (1991) a jeho základní knihy Speech Acts (1969) a Intentionality (1983). Pokud zbude čas, podíváme se i na Rationality in Action (2001).
Požadavky: Schopnost číst anglicky nezbytná.
Literatura (k celkovému uvedení do Searlovy filosofie viz např.):
• Fotion, John Searle (2001)
• Faigenbaum, Conversations with John Searle (2001)
• Grewendorf, Meggle (edd.), Speech Acts, Mind, and Social Reality (2002)
• Smith (ed.), John Searle (2003)
Anotace:
Jednosemestrový seminář (magisterský nebo výběrový), jehož tématem je tzv. Chinese Room Argument, který předložil r. 1980 John Searle a rozpoutal tím jednu z nejrozsáhlejších monotematických diskusí dnešní filosofie. V semináři budou studovány:
1) Searlovy texty, v nichž je argument předložen;
2) Searlovy texty, předkládající příbuzný (a podle Searla silnější) argument z r. 1990;
3) Diskuse k oběma Searlovým argumentům, do níž se zapojila dnešní smetánka filosofie mysli (Fodor, Dennett, Block, Haugeland, Chalmers, Churchland&Churchlandová, McGinn, Rorty atd.) i desítky méně známých filosofů;
4) Související témata, mj. Turingův test a diskuse Putnam-Searle-Chalmers o povaze implementace programu.
Jedná se o dosti úzké a poměrně přístupné téma, které právě proto může sloužit velmi dobře k uvedení doprostřed současné angloamerické filosofie.
Požadavky: Účastníci nemusí být zvláště pokročilí, ale musí být připraveni číst (a promýšlet) 10-20 stran anglicky týdně (pro zájemce je připravena i diskuse Searlovy pozice v němčině) a podílet se aktivně na postupu semináře.
Milan MRÁZ: Aristotelova filosofie, její vznik,
historická východiska a výkladové principy
Anotace:
Cílem semináře je seznámit posluchače s hlavními myšlenkami
Aristotelovy filosofie a její kategoriální výbavou. Pozornost je
věnována především Aristotelově logice, přírodní filosofii a výkladům
logicko-ontologické problematiky (soubor Metafysika). Posluchači se
seznámí s Aristotelovým pojetím kategorií, subjekt-predikátových soudů,
modálních funktorů, kategorického sylogismu, deduktivní výstavby vědy,
dialektické metody, přírody a přirozenosti, příčin, pohybu, místa, času,
kontinua, psychických procesů, první filosofie, podstaty, prvotního
zdroje vesmírného pohybu a dobra. Výklad je koncipován tak, aby osvětlil
i základní souvislosti mezi učením Aristotela a výsledky jeho předchůdců
a současně umožnil orientaci v dalším vývoji aristotelismu. Každý rok
jsou do výkladu zahrnuty informace o nových výsledcích aristotelského
bádání. V druhé části semináře je výklad doplňován četbou relevantních
úseků Aristotelových spisů, především v českých překladech. Při četbě se
využívá komentářové literatury a překladů jednotlivých spisů do dalších
evropských jazyků, pozornost se věnuje i původnímu řeckému znění
Aristotelových textů.
Povinná literatura:
• PATOČKA, J. Aristoteles : jeho předchůdci a dědicové.
Praha, 1964 [vybrané kapitoly].
• GRAESER, A. Dějiny filosofie II. Praha, 2000
[kapitola o Aristotelovi].
• MACHOVEC, D. Skripta z dějin antické filosofie.
• Encyklopedie antiky. Praha, 1974 [relevantní hesla].
Výběrová literatura:
• 3 knihy z Aristotelových spisů.
• BERKA, K. Aristoteles. Praha, 1966.
Texty českých překladů relevantních úseků
Aristotelových spisů budou k dispozici v Knihovně ÚFaR FFUK. Anglické
překlady všech Aristotelových děl jsou k disposici na internetové
adrese: http://classics.mit.edu/Browse/browse-Aristotle.html
Milan MRÁZ: Řecké minimum - četba Aristotelových Kategorií I
Jednosemestrální kurs (zimní semestr). Cílem semináře je poskytnout základní znalosti potřebné pro čtení řeckých filosofických v jazyce originálu. Při zahájení četby se nepředpokládá u účastníků znalost řečtiny, proto se v průběhu semináře postupně objasňují její gramatické kategorie a rozšiřuje slovní zásoba. Seminář směřuje k tomu, aby po jeho ukončení byli účastníci schopni se dostatečně orientovat v přečteném textu, a to po obsahové i jazykové stránce, a současně aby získali předpoklady pro práci s dalšími řeckými filosofickými spisy.
Povinná literatura:
• Aristotelis Categoriae, ed. L. Minio- Paluello, Oxford 1949;
• Aristoteles: Kategorie, př. A. Kříž, Praha 1958;
• Mráz M. : Klíč k četbě Aristotelových Kategoriíí 1-5 (studijní text k disposici na ÚFaR FF-UK)
Doporučená literatura:
• Prach V.: Řecko-český slovník, Praha 1942 (event. reprint);
• Mluvnice řeckého jazyka, Niederle J. a kol., Praha 1956 (event. reprint)
• Aristoteles: Kategorien, übers. Kl. Oehler, Berlin 1994
Literatura viz Řecké minimum (zimní semestr)
Václav NĚMEC: Trojiční nauka Maria
Victorina a její filosofické zdroje
Konzultace podle domluvy (e-mail: vaclavnemec@hotmail.com), Filosofický ústav, Jilská 1, 208a.
Anotace:
Seminář bude zasvěcen četbě a interpretaci spisu Adversus Arium IB Maria Victorina, církevního Otce a novoplatónského filosofa ze 4. století. Victorinovo theologické dílo představuje jedno z prvních ucelených systematických pojednání o božské Trojici v dějinách křesťanského myšlení a jako takové umožňuje sestoupit k samotným historickým kořenům této centrální theologické nauky a poodhalit její smysl, zastřený nedostatečnou znalostí dobového filosoficko-theologického kontextu, v jehož rámci se utvářela. Victorinovo dílo je zároveň pozoruhodným příkladem dalekosáhlé theologické recepce filosofických konceptů a terminologie, takže nás uvede přímo do středu centrálních témat a problémů dobové platónské metafysiky, jako je novoplatónská interpretace Platónových „nejvyšších rodů“ jsoucna a Aristotelových kategorií, dialektika negativní a afirmativní theologie v její aplikaci na nejvyšší božství (Jedno), reflexivita tohoto transcendentního počátku, vztah jednoduchého a nevýslovného božství k řádu diference a inteligibility, vzájemný vztah božských hypostasí, „ontologická diference“ mezi jsoucnem a bytím atd. Zvláštní pozornost budeme věnovat otázce věcných a terminologických paralel k Adversus Arium IB v textech středo- a novoplatónských autorů a v gnostických spisech z Nag Hammádí.
Literatura:
1) Edice a překlady theologického díla:
- Marii Victorini opera I: Opera theologica, vyd. P. Henry a P. Hadot, CSEL 83/1, Wien 1971.
- Marii Victorini Afri opera theologica, vyd. A. Locher, BT, Leipzig 1976.
- Traités Théologiques sur la Trinité, sv. 1-2, P. Henry (vyd.), P. Hadot (franc. překlad, úvod, komentář), SC 68-69, Paris 1960.
- Christlicher Platonismus. Die theologischen Schriften des Marius Victorinus, P. Hadot, U. Brenke (něm. překlad, úvod, komentář), Zürich / Stuttgart 1967.
- Theological treatises on the trinity, P. Henry (angl. překlad, poznámky), The fathers of the church 69, Washington 1981.
2) Základní sekundární literatura:
- P. Hadot, Porphyre et Victorinus, sv. 1, Paris 1968.
- A. Ziegenaus, Die Trinitarische Ausprägung der Göttlichen Seinsfülle nach Marius Victorinus, München 1972.
- M. Baltes, Marius Victorinus. Zur Philosophie in seinen theologischen Schriften, Beiträge zur Altertumskunde 174, München / Leipzig 2002.
- W. Beierwaltes, Identität und Differenz, Frankfurt a. M. 1980, str. 57-74.
- W. Beierwaltes, Platonismus im Christentum, Frankfurt a. M. 1998, str. 25-43.
- M. Tardieu, „Recherches sur la formation de l’Apocalypse de Zostrien et les sources de Marius Victorinus“, in: Res Orientales 9, Bures-sur-Yvette 1996, str. 9-114.
- P. Hadot, „Porphyre et Victorinus. Questions et hypothèses“, in: Res Orientales 9, Bures-sur-Yvette 1996, str. 115-125.
- V. Němec, „Duch svatý v trojičním konceptu Maria Victorina“, in: Pán a dárce života. Setkání s Duchem svatým v Novém zákoně a křesťanské tradici, vyd. L. Karfíková, Š. Špinka, Brno 1999, str. 26-55.
Zdeněk NEUBAUER: Filosofické otázky přírodních věd
Anotace:
Výběrová dvousemestrová přednáška o povaze novověké
[přírodo]vědy (science), jejím místě v celku západní zkušenosti a úloze
v lidské 'ekologii', tj. rámci obývání světa logem - závazným,
společným porozuměním (pojmovým uchopenín) celku skutečnosti. Cíl:
seznámení se s vědeckým myšlením a provozem, dobrat se smyslu
vědeckého poznání, vědění a pravdy v jeho specificitě (zvlášnosti,
jinakosti vůči běžné zkušenosti a přirozenému chápání). Tzn. vystihnout
filosofickými prostředky, o co ve vědě jde, spatřit celistvou podobu
(EIDOS) novověkou vědy - tradiční, moderní, současné - tj. uvidět za
její rozrůzněností, mnohotvárností a proměnlivostí jednotný a
jedi-nečný kulturní fenomén západní evropské vzdělanosti.
Primární zisk: setkání s tematy, souvislostmi a osobnostmi, v souvislosti s filosofií vědy opomíjenými a předvedení jejich klíčového významu pro vědeckou racionalitu a vědecké pojetí světa. Příklady: mystika, magie, astrolgie, alchymie, christologie (souvislost s prostorem!), očistec a odpustky (kvantifikace času!), kabala (formalizace, kombinatorika), architektura spojená s mystikou Šalomounova chrámu (Vitruvius, Giorgi, Alberti, Palladio), divadlem (Shakespeare, Inigo Jones), mnemotechnikou (Ars memoriae - Camillo, Bruno; umělá inteligence a znalostní inženýrství cf. Lullus, Kircher, Agrippa), vzývání a uctívání andělů (Dee, Kelley, rosenkruciánské manifesty, Valentin Andreae atp.).
Karel NOVOTNÝ: Účel a konec dějin I.: Husserl, "O původu geometrie a historicitě smyslu"
Anotace:Seminář bude věnován klasické seminární četbě, cvičení v analýze filosofického textu. Bude rozebírán předevsím text E. Husserla známý pod titulem "O původu geometrie" (Dodatek č. III ke spisu "Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie", Praha, Academia 1996). K analýze textu budu pouzívat předevsím komentář J.Derridy "Tradice vědy a skrývání smyslu" (Praha, OIKOYMENH 2003), ale i jiné texty (M.Merleau-Ponty, M. Richir) a sekundární literaturu. Kromě toho na úvod a pro ozřejmení kontextu jímz jsou fenomenologické filosofie dějin a jejich kririky, budou prezentovány i texty dalsí (Kant, Foucault). Od účastníků, kteří nemusí být pokročilými znalci fenomenologie, se očekává ochota stručně prezentovat strukturu a hlavní teze vybraného úseku Husserlova textu, určeného k analýze a diskusi na jednu z hodin.
Sylabus:
7. 10.: Kant Idea vseobecných dějin ve světoobčanském ohledu
14.10.: Husserl Vídeňská přednáska I, str. 333-353
21.10.: Husserl Vídeňská přednáska II, str. 354-364 + teleologie versus genalogie (Foucault Nietzsche, genealogie, historie)
4. 11. Shrnutí: Původ (praktické) teleologie a odpovědnost za její výtvory
11.11.: Husserl O původu geometrie, str. 383-386 = zpětné dotazování
18.11.: 386-391 = objektivita a jazyk
26.11.: odpadá
2.12.: 391- 399 = písmo, problém reaktivace
9.12.: 399- 406 = historický horizont a jeho bytostné struktury, 406-408 = idealizace, a její půda: zivotní svět
16.2.: 408 - 410 = dějinnost ideje, závěr
Karel NOVOTNÝ a Josef FULKA: Vnímání, pud a touha. Nová fenomenologie ve Francii II
Anotace:
Pokračování semináře věnovaného vztahu fenomenality a tělesnosti v nové fenomenologii ve Francii.
V tomto semestru budeme číst pasáže z knih Renauda Barbarase: Vnímání (1994), Filosofia, Praha 2002, Touha a distance, Paris 1999, Život a intencionalita, Paris 2003 v českých překladech.
V první části (březen) vyjdeme z Barbarasovy kritické analýzy fenomenality vnímání zejména u Husserla a Bergsona (kniha Vnímání), ve druhé (duben, květen) pak přejdeme ke specifickému východisku Barbarasova samostatného konceptu fenomenologie, který se v návaznosti na Merleau-Pontyho pozdní filosofií pokouší postihnout společnou půdu předcházející klasickému rozštěpení bytí na subjektivitu a objektivitu, vědomí a přírodu (článek „Merleau-Ponty na hranicích fenomenologie“). Tuto společnou půdu možné „kosmologie“ hledá Barbaras v pojmu života, jehož některé význačné základní projevy jako pud a touhu zkoumá v souvislosti s vnímáním. K tomu budeme číst kapitolu „Vnímání a pud“ knihy Život a intencionalita a závěr knihy Touha a distance, kde je znovu ve vztahu k vnímání načrtnuta otázka podstaty subjektivity jakožto touhy.
